Sraz byl ve třičtvrtě na čtyři na Hradčanské. Včas tam byli skoro všichni až na mě, na Šťastné a na Elišku (ta tam měla pouze tatínka).
Kromě Elišky však všichni opozdilci dorazili do pěti minut. V 15.55
jsme vzdali čekání na Elišku a jali se absolvovat strastiplnou cestu
přes Prahu na Černý Most. První etapa, cesta osmičkou na Palmovku,
proběhla bez problémů. Na Palmovce nás dohnala celá rodina Hoppeových.
Etapa druhá, z Palmovky do Hloubětína, už byla horší. Tak předně jsem
se nenarvala do tramvaje, celý oddíl i s rodinou Hoppeových jsem
tedy zanechala svému osudu v přeplněném X-Béčku, zatímco jsem se sama
vezla poloprázdnou dvanáctkou, která přijela vzápětí. Byla jsem
poměrně klidná, jednak s dětma jelo dost velkých a druhak jsem všechny
pěkně instruovala, kam mají jet. Nu, ukázalo se, že to nebyla tak
úplně pravda, záludností linky X-B je to, že projíždí třemi zastávkami,
které mají v názvu Hloubětín - Starý, Nový a bez přívlastku. Sice jsem
zdůrazňovala, že jedeme až na Hloubětín, oddíl ale nevydržel s nervy a
vystoupil již na Starém Hloubětíně, potom se vrátil na Nový Hloubětín,
pak zas jel na Starý (možná, že to bylo obráceně, kdo ví). Já jsem
mezitím čekala na zastávce Hloubětín (kam ta moje dvanáctka dojela po
jiné trase) a říkala si, kde proboha ty děti jsou. No nakonec
zafungovalo mobilní spojení, oddíl dorazil a pak už jsme jen dojeli
metrem na Černý Most a hurá do autobusu, který už stál připraven u
odjezdového stání. V Liberci už to bylo o něco méně dramatické,
přestup na vlak jsme zvládli v klidu a kolem třičtvrtě na osm už jsme
stáli na Rynoltickém nádraží. K velké radosti dětí se vzápětí přiřítil
Jiříkův forman, do kterého byla usazena Martinka (měla nohu v sádře,
šikula) a některá zavazadla. Z nádraží do chalupy se nám tedy šlapalo
docela dobře, Pandičky šly zcela bez báglů, my ostatní jen s jedním
zavazadlem. V půl deváté jsme už popíjeli čajíček v chalupě, kde Jiřík
s Ředkvičkou už stihli zatopit. Děti se jako vždy pohádaly, kde kdo
bude spát, nekompromisně jsme je všechny nahnali nahoru do tzv.
žlutého salónku. Někteří (Karkulka s Lukášem) odmítli spát v jedné
místnosti s pandíma holkama (ani se jim nedivím) a raději mrzli v
nevytápěném modrém salónku. Nejlíp jsme na tom samozřejmě byli my,
vedoucí, neboť jsme obsadili strategickou místnost - kuchyň. Ještě
jsme stihli uvařit polívčičku a také začít s večerním společným čtením
Malého prince, na jehož motivy se měla celá výprava odehrávat.
členkách) oddílu, které skákaly a ječely už od brzkých ranních hodin
přímo nad mojí hlavou. Uvědomuji si, že mé strasti jsou směšné ve
srovnání s těmi nešťastníky, kteří s nimi spali v jedné místnosti.
Od sedmi hodin tedy děti dupaly a křičely, chodily na záchod (po dvou,
po třech, po čtyřech…) a hulákaly po chodbě a na schodech. Velmi nás
však udivila skutečnost, že se děti neodvážily do kuchyně. Nikdo jim
to samozřejmě nezakazoval, ale rozhodně je také nikdo nezval dále,
naopak velice důrazně jsme předstírali, že spíme. V půl deváté došla
dětem trpělivost a stouply si za dveře kuchyně a začaly sborově křičet:
"My chceme pít, my chceme pít!" V tom jim nikdo z nás nebránil,
nechápali jsme, proč tedy tiše nevejdou do kuchyně, neudělají si pití
a zase stejně tiše neodejdou. No, to je nenapadlo a nás zase ani
nenapadlo, abychom na jejich křik nějak reagovali. Děti brzy pochopily,
že se žádné odezvy nedočkají a se slovy: "Musíme sežrat Vojtu!"
(Rarach) odkráčely zase nahoru. Tato věta nás tedy opravdu probudila,
náš záchvat smíchu trval dobrých pět minut. Děti ale náš smích
slyšely, a tak se odvážily do kuchyně. Poslali jsme je tedy hledat
stopy po Fridolíně Škubánkové, slavné to vědkyni a umělkyni, který
přebývala v naší chalupě. Kupodivu (kdo by to byl řekl) děti nějaké
stopy našly, jednak kost (opět Rarach) a jednak nedopsaný deníkový
zápis vložený ve starém stroji na půdě. Bylo v něm cosi o Hvězdoběhu,
lidech, kteří chtějí ukradnou plány, bezčasí a jiných podivnostech.
Po snídani se družstva začala zabývat opravou letadla (výrobou draků).
Vzhledem k silnému větru se však oba draci více či méně zničily při
zkušebních letech. Ještě před obědem také družstva absolvovala cestu
po stopách F.Š., na které se seznámila s okolím a měla objevit tajemné
nápisy na skalách (no, to se sice ani jednomu družstvu nepodařilo, ale
po trošce narážek děti pochopily, že by možná nebylo špatné se do
některých míst vrátit a lépe si to tam prohlédnout.) K obědu byly rybí
prsty a brkaše. Po obědě se děti věnovaly opravám draků a krmení koňů
pasoucích se všude v okolí. Pak se hrála lesní hra na Pašeráky, při
které měly děti za úkol dopravit 10 kusů zboží přes hranice, aniž by
byly při přechodu spatřeni celníky. Někteří pašeráci byli úspěšní více,
jiní méně, někteří hru zcela vzdali.
Během odpoledne jsme také dětem zabavili všechny ukazatele času
(hodinky, mobily…). K večeři byla polívčička, hrálo se ještě několik
teplých her v chalupě na motivy Malého prince. Tak předně cpaní slonů
do hroznýšů (rozličných předmětů do ponožek bez použití rukou - to
zkrátka náramná legrace, zvlášť pro nás, co jsme to nehráli a jenom
jsme se dívali). Taky jsme hráli na zjišťování - během 15 minut mělo
družstvo co nejvíce vyzpovídat jednoho svého člena, a pak odpovědět
na 10 otázek o dotyčném (jméno matky, datum narození, naposledy čtená
kniha, nejvzdálenější místo, které navštívil atd.). Taktika oranžových
zvolit si toho nejukecanějšího (čili Raracha) se ukázala jako špatná,
neboť Rarach sama nevěděla odpovědi na polovinu otázek o sobě (třeba
datum narození..:-). Poslední hrou bylo kreslení beránka poslepu. No
a pak už se jen četlo a šlo spát. Dětem se neusínalo zrovna nejlépe,
protože věděly, že je v noci čeká hrůzná cesta v době bezčasí (posun
času - noc byla o hodinu delší a v této hodině navíc se zjevují věci,
které jsou jindy neviditelné).
modrý a oranžový (zajímalo by mě, kam jste je zašantročili…). Potom už
se mohli vrátit do chalupy, tam na ně čekal Jiřík, který je zahnal do
hajan (my ostatní jsme už dávno spali, přirozeně).
Ráno se vstávalo pozdě. K snídani byl perníček, který se večer upekl.
Venku bylo hrozně hnusně a lilo. Na celý den byla vyhlášena další hra
z malého prince, a to hra na růže. Růže byly představovány vedoucími,
děti jako malí princové se o nás měly starat. Mě osobně se hra moc
líbila, myslím, že by se měla hrát častěji, aby se v ní děti trochu
zdokonalily. K obědu nám princové uvařili polívku, k večeří těstoviny.
Během dne se také hrálo několik dalších her, jako boj beránka a růže,
sbírání housenek a malování společných planet. Po setmění se pak hrála
velkolepá Jardova hra. No a pak jsme šli pěkně spinkat, ale ještě
předtím jsme dočetli Malého prince.
v neposlední řadě jsme dotáhli nějaký dřevo. Večer byl na programu
karneval, masky byly rozmanité a velmi podařené. Kromě hordy pirátů a
opravdu značně vyvinutých bab, byste zde našli anděla, sluníčko,
ohnivého mužíčka, světlušku, ale také Gandalfa, prostitutky, mimino,
malého prince, no a pak také skvělého, bombastického, geniálního,
jedinečného mimozemšťana, kterého polovina dětí nepoznala (případně
označila za hovnocuc nebo jiné nesmysly - vůbec nemaj fantazii, nebo
ji maj naopak moc velkou, viděl snad někdy někdo z vás hovnocuc s
anténkama, žárovkou na uchu a teploměrem?). Mimozemšťan byl každopádně
super (a skromný), nejlepší bylo, když jedním ze svých sosáků foukal
ostatním do ucha (to mě fakt bavilo), a byl také právem vyhlášen
nejlepší maskou a mohl za odměnu vylizovat hrnec od pudinku (který mi
stejně skoro celý sežraly ostatní, takže to byla houby cena). Pak
nastala další tradiční akce, totiž mytí, které je v Rynoltických
podmínkách opravdu jedinečnou akcí. Na kamnech se hřejou hrnce vody,
po kuchyni se rozestaví lavory, rádio se pustí na plný pecky a zpívá
se a tancuje se s rozličným kuchyňským i jiným náčiním a taky se myje
a voda je po celé kuchyni a všechno je mokrý a vůbec. Ale máme aspoň
psychický pocit čistoty, jinak moc umyté potom zrovna nejsme. Takto
tedy probíhá holčičí mytí, o klučičím nemohu podat zprávy, ale myslím,
že je to o dost větší otrava. Kluci se prostě umyjou.
autobusy do Liberce…). Velkým zážitkem dnešního dne bylo splašení koní.
Po obědě (že by poblívčička?) je čekalo závěrečné putování s malými
princi (ty si musely nejdřív vyrobiti). Obě družstva absolvovala celou
pouť malého prince, po všech planetách i po Zemi, na každé zastávce je
čekal nějaký úkol, a tak děti skládaly ódu na domýšlivce, střežily
oheň a rozsvěcely lampu s lampářem, absolvovaly zeměpiscův azimuťák,
šly po hadí stopě (provázku), stavěly kamenné věžičky na horách,
chránily lišku, přesouvaly vlaky atd. Nakonec dorazily obě až za tmy.
Večer jsme pak slavnostně spálili malé prince, aby se jejich duše
mohly vrátit na svoji planetu ke své květině. Večeře byla tentokrát
dvouchodová, nejprve krupikaše (tentokrát opravdu betonová, protože
bylo málo krupice, a tak jsme použili i normální mouku) a potom
bramborové placky, na kamnech pečené a vůbec skvělé. Navíc byl ještě
upečen další perník na snídani.