Sešli jsme se brzy odpoledne na Hlavním nádraží. Jen tak tak jsme stihli naskočit do příšerně nacpaného vlaku.
Po strastiplné hodince jsme konečně dokodrcali do Čerčan, kde jsme pro změnu
nastoupili do vlaku, na který jsme neměli hromadnou jízdenku (na což nás upozornil
mírně nakvašený průvodčí (z vlaku nás však naštěstí nevyhodil)). Velmi se nám
však ulevilo, když všechny batohy, tašky a hlavně děti stály na vlkoveckém nádražíčku.
Zakrátko jsme však zjistli, že ještě nemáme zdaleka vyhráno, neboť musíme vyšlapat
ještě dvoukilometrový krpál a některé děti (jmenovitě Myška, Markétka a Máša)
měly zabaleno tak příšerně, že si prostě svá zavazadla nebyly schopny odnést
samy. No, nakonec jsme se společným úsilím všichni vydrápali až k domku Zachových,
na jejichž zahradě jsme postavili stany (a zjistili při tom, že nám chybí jedna
tyč a asi dvacet kolíků - ó my bordeláři). Po večerní polévce se ještě vydala
skupina odvážlivců do Samechova - sousední to vesnice, kde na nás mělo čekat
Bratrstvo baziliščího štěku. Bazilišci však v Samechově už nebyli, nechali tam
však zprávu ve značně škodilibém duchu ("...Nechybí vám něco? Třeba tyče
a kolíky? Chichichi!...."). Později jsme našli ještě další zprávy, vždy
tam, kde se něco ztratilo, rozbilo, zbouralo atd., často přímo uprostřed našeho
ležení, kromě dopisů však po Bazilišcích nebylo nikde ani stopy. 
a chvilku po osmé jsme už byli na cestě do asi 12 km vzdálené Sázavy. Vydali
jsme se tam rozděleni do tří skupinek, dvou dětských a jedné dospělé. sraz byl
před Sázavským klášterem, kolébkou české vzdělanosti. Jako poslední přirozeně
dorazila skupinka dospělých. Ztráty kupodivu žádné nebyly, jenom Myšku hrozně
bolela noha. Potom, co jsme půl hodiny čučeli do nebe a hledali hvězdičky na
věži kláštera (kdo najde všechny tři, tomu se prý splní přání), jsme našli další
psaní od Bazilišků a rozhodli jsme se, že se vydáme po jejich stopách. Předtím
jsme ještě posadili na vlak Myšku s bolavou nohou, doprovázenou Milkou a Kachnou,
které se dvanáctikilometrové štreky dobrovolně vzdaly. Jejich smůla - přišli
o hodně! Bratrstvo nám připravovalo jednu lumpárnu za druhou. Zprávy byly v
kopřivách, v potoce, vysoko na stromech, v polorozpadlém domě, na skále nad
srázem, v rouře pod železničním valem apod. My jsme si z toho však moc nedělali,
cestou jsme si uvařili pozdní oběd, brodili jsme jez, šplhali nad kolejemi a
vůbec jsme si užívali. Celí zmožení jsme se došourali do Samechova, kde se Petr
seznámil se dvěma milými chlapci (asi tak 3 a 5 let). Na Petrovo oslovení: "Holky,
půjčíte mi kolo?" reagovalu malí vidláci poněkud dotčeně dlohou řadou jadrných
výrazů, které se zde ani netroufám zopakovat. Ze samechova už to bylo domů kousek,
a tak jsme si za soumraku už opékali buřty k večeři.
se opět ozvali Brabašti, tentokrát už jejich dopis nebyl tak škodolibý, naopak
nám vyslovili uznání za sobotní stíhání a vyzvali nás ke změření sil. Šestičlenné
hlídky vyrazili do lesa plnit rozmanité úkoly, běhali, skákali, trefovali se,
brodili se potokem, plížili se, hledali vše možné, lezli po stromech, chodili
poslepu podél provázku, vyráběli panáčky z přírodnin a mnoho dalších věcí. Během
hry Myška jako zázrakem zapomněla na bolavou nohu a skákala a běhala jako ostatní.
Nakonec všichni všechno zvládli, jedna z hlídek dokonce cestou nalezla olověnou
figurku ještěra, asi baziliška. Hned po večeři (špagety - dílem rozvařené, dílem
připálené, dílem syrové, jinak velmi chutné) však bazilišci úpěnlivě prosili
o navrácení této figurky. I když se k nám Brabašť choval dost nehezky, prováděl
nám jeden naschvál za druhým, rozhodli jsme se, že jeho prosbě vyhovíme a nechali
jsme figurku v opuštěném posedu. Ještě týž večer nám Bazilišci napsali vděčný
dopis a vyzvalo nás, abychom za nimi v noci přišli. A tak se děti, celé nažhavené
a natěšené, vydaly po setmění na určené místo a tam čekaly a čekaly a čekaly.
Slyšely prý kolem sebe spoustu prapodivných zvuků, někdo je obkličoval atd.
Nikoho však neviděly, a tak se asi po třičtvrtě hodině vrátily. Chvíli po nich
pak přišli i Jirka a Petr, kteří se byli podívat v místním restauračním zařízení.
však opět našli dopis od Bazilišků, ve kterém se omlouvali, že předchozí večer
nedorazili, ale prý se našich dětí bály, protože jich bylo moc. A tak se nakonec
na určené místo vydalo jen pět nejmladších Lunáků, ti ostatní měli o dost nevděčnější
roli, neboť uklízeli a balili. Asi po hodince se parta malých vyzvědačů vrátila
s polovičním úspěchem. S bazilišky se nesetkaly, ani je nezahlédly, pineslyvšak
od nich dopis a nějaké dárky (sladkosti). Dopis od Brabašťů nás trochu vyděsil,
byl evidentně psán ve spěchu a s velkými obavami, bazilišci se museli rychle
někam vrátit, neboť se stalo něco hrozného, mají velký strach a varují nás,
abychom si dali pozor. Moc jsme nechápali, o co jde (na pořádné vysvětlení jsme
si však museli ještě dva měsíce počkat). Nyní jsme však starosti rychle hodili
za hlavu a užívali si posledních volných chvil. Pak jsme sebrali všechny naše
saky paky a seběhli jsme na vlkovecké nádraží, a pak už jsme jen kodrcali vláčkem
ku Praze.