Víkendová výprava s Brabaštěm

Zruč nad Sázavou, 22.-24. březen 2002

Účast: 10 + 3 (Kachna, Rychlonožka, Karkulka, Honza L., Rarach, Cvrček, Verča, Snoopy, Puntík, Klárka, Jirka, Magda, Tereza (host)

pátek 22.3.
Před čtvrtou hodinou jsme se sešli před klubovnou ve složení Rarach, Honza L., Puntík, a Klárka, na Dejvické se k nám připojila naše dejvická sekce čili Rychlonožka, Karkulka, Verča a Snoopy a už jsme si to svištěli metrem na Roztyly, kde se k nám připojila Tereza (moje spolužačka), jejíž objekt jsme se chystali využít. Cesta tam proběhla bez problémů (narozdíl od cesty zpátky, ale o tom až níže) a v pět hodin jsme už stáli i se všemi věcmi (málem dokonce s jedním báglem navíc) na náměstí ve Zruči a hleděli směrem k zámku, pod nímž se krčil (a rozpadal) "náš domeček". Jenom jsme složili přetěžké bágly z našich zad, ani jsme nevybalovali a rovnou jsme se vydali na průzkum okolí, konkrétně do zámeckého parku. Ten jsme si důkladně prohlédli a také jsme si tam zahráli na honěnou a "škatulata, hejbejte se". Pak už se začalo stmívat, a tak jsme se otočili zpět k domovu. Na náměstí už na nás čekal Cvrček, kterého přivezli rodiče rovnou ze školy v přírodě. Mezi vybalováním a večeřením jsme stihli důkladně prozkoumat celý dům, včetně rozlehlé půdy. Na té jsme nalezli dopis od, našich starých známých - Bratrstva baziliščího štěku čili Brabaště. Kolem půl deváté si to přifrčeli Jiřík a Kachna a naše výprava byla konečně kompletní. Večer jsme ještě trochu hráli na kytaru a četli příšerně dlouhou pohádku O třech zakletých psech.

sobota 23.3.
Ráno bylo krušné. Nejen, že Jiříkovi zvonil budík uprostřed noci, ale už kolem sedmé hodiny se začaly z vedlejší místnosti ozývat dětské hlásky. Po chvíli to už nebyly hlásky, ale hlasy. Projevila jsem silnou vůli a zalezla hlouběji do spacáku. I přes zavřené dveře a péřový spacák ke mně zřetelně doléhal hlasitý hovor, smích, křik, tupé údery, jekot, zase smích, rány, dupání, nadávky a směs dalších těžko identifikovatelných zvuků. Stále jsem se pokoušela tvářit, že spím. Najednou mi na břiše přistálo něco podivného, mělo to aspoň dvacet kilo a začalo to po mně skákat. V zápětí se přidalo další, které rajtovalo po mých nohou. To mě přece jen donutilo otevřít oči. Pohled na rozjařeného Cvrčka a Raracha (možná to taky byla Puntík nebo Verča - nepamatuji si přesně v jakém pořadí po mně skákaly) mě dovedl k jasné myšlence: "Ty děti je třeba především pořádně utahat!" V půl deváté už jsme byli všichni po snídani a děti šmejdily po domě a hledaly bílé lístky. Našly také další dopis od Brabašťů (na záchodě), podle kterého jsme se měli rozdělit na dvě skupiny; skupina č. 1 - velké holky (Kachna, Rychlonožka) a vedoucí - měla hledat zprávu na nádraží, zatímco na skupinu č. 2 - ostatní, čili Pandičky a Honzové - čekala zpráva u nějaké Mařky cestou na zámek. Zajímavější byla přirozeně trasa druhé skupiny. Vedla po šipkách a jiných značkách a bylo na ní spousta zpráv s úkoly. A tak děti sháněly razítka v obchodech, hrály si s létajícím talířem, hledaly kolíčky, zjišťovaly odjezdy vlaků, skákaly, nosily se, počítaly cihly, stavěli věžičku z kamenů, měřily azimuty, skákaly panáka, stavěly pagodu, počítaly špejle, hledaly věci, které nepatří do lesa a spoustu dalších věcí. Posledním úkolem bylo nalézt zakletou Kachnu s Rychlonožkou a vysvobodit je (musely jim políbit koleno a zaštěkat). Cesta by nebyla až tak dlouhá, kdyby z ní děti nesešly a neudělaly si asi tříkilometrovou zacházku. Celou dobu také střídavě sněžilo a byla docela zima, přesto však děti vše zvládly a vrátily se asi v půl druhé, pěkně vyhládlé, ale celkem spokojené. Poslední dopis od Brabašťů byl ukryt opět v domě a stálo v něm, že pro nás mají Bazilišci nějaké překvapení, ale že nejprve musíme získat kouzelná slova. Získávali jsme je během odpoledne a večera a bylo jich celkem šest. Jedno jsme dostali za vymyšlení příběhu ze slov a namalování obrázků, další dvě byla po písmenech rozepsána a poschovávána na půdě, čtvrté jsme museli chytit zpaměti v prohozené morseovce, páté bylo zašifrované na plotě a písmena šestého jsme získali kapáním vosku na vyznačené body. Kromě toho jsme opět strávili asi dvě hodiny v zámeckém parku, kde jsme se vyblbli při schovce a hlavně sardinkách. Odpoledne nás také opustila Tereza, která se musela vrátit do Prahy. Večerní kuchařský experiment zužitkovat zbylé těstoviny od oběda tak, že se smíchají s gulášovou polívkou, se příliš nevydařil, i když někteří to jedli, většina však dala přednost večeři studené. No a vyvrcholení dne nastalo v devět večer. Při větrání přilítla oknem vlaštovka se zprávou od Brabaštu. I přes protesty některých jedinců se nakonec všechny děti zachovaly podle dopisu a vydaly se společně směrem k zámku. Atmosféra zámeckého parku byla tajemná, foukal vítr a ze zahrady se ozývaly podivné zvuky. A do toho všeho stály naše děti ve vypuštěné fontánce, držely se za ruce a odříkávaly společně prapodivná nesmyslná slova. Nakonec se ještě ozval z křovin "vlkodlačí" skřek, no prostě nádhera.

neděle 24.3.
Děti se nám skutečně podařilo utahat, a tak bylo nedělní ráno o poznání klidnější. Vstávali jsme kolem deváté, po snídani jsme zabalili a uklidili a v půl jedenácté jsme vyráželi k nádraží ve Zruči. Předtím se ale ještě přihodila jedna velmi důležitá věc; přišel nám totiž dopis. A nebyl to jen tak obyčejnej dopis, byl to dopis od Mlezivoura Beztěla, ředitele Kouzelnické školy Pihatec, ve kterém nás pan Beztěl zval k letnímu studiu na této škole. Dopis (můžete si ho prohlédnout na nástěnce) samozřejmě vyvolal vlnu nadšení a také spoustu otázek. Odpovědi na ně se jistě dozvíme v brzké době. Ale je třeba říci, že Brabašti se tentokrát fakt vytáhli. Po poledni jsme dorazili do Kutné Hory, kde jsme se nejprve naobědvali, a pak jsme se vydali parkem směrem k chrámu sv. Brambory. V parku jsme si zahráli pár her, a pak si děti odhlasovaly, že jim Brambora stačí z dálky a že k ní vůbec nemusejí. Tak jsme se vydali do centra, kde jsme hráli hru na pašování. Při té příležitosti jsme zjistili, že kutnohoráci jsou pěkní suchaři, neboť skoro nikdo z nich nebyl ochoten odnést lísteček k morovému sloupu. A pak jsme se již vydali na vlak. Hlavní nádraží v Kutné Hoře je vzdáleno necelé tři kilometry od centra, my jsme však měli celkem dost času, hodinu a čtvrt. No jo, zas tak moc času to ale zas nebylo, zvlášť když někdo jde špatnou cestou… Kamenem úrazu byl fakt, že jsme se s Jirkou od dětí oddělili, Jirka šel pro auto a mě zlákaly otevřené Potraviny, v kterých jsem chtěla nakoupit něco na cestu. Děti jsem poslala napřed pod vedením velkých holek, že je za chvilku doženu. Nedohnala, neboť jsme šli každý jinou cestou. Já tou správnou a nejkratší, neboť jsem už v Kutné hoře byla, a děti zvolily cestu poněkud netradiční (někdo jim špatně poradil), což poněkud ovlivnilo náš návrat do Prahy. Zkrátka a dobře, vlak jim asi o pět minut ujel, a to i přes hrdinský výkon, který všichni účastníci podali, když poslední úsek cesty běželi i s ranci (všichni si zaslouží velké uznání, byli fakt dobří, škoda jen, že to nevyšlo). No a tak jsme strávili hodinu v pěkně kutnohorské čekárně, kde jsme si dali horkou čokoládu (alespoň malá odměna) a nacpali se těma osudnejma houskama. To však ještě nebyl konec útrap spojených s naším cestováním. Při přestupu v Kolíně jsme totiž nastoupili do špatného vlaku, který sice jel do Prahy, ale po jiné trase a trvalo mu to o třičtvrtě hodiny déle. Nakonec jsme v pozdních večerních hodinách skutečně dorazili do Dejvic, sice s více než dvouhodinovým zpožděním, ale přece.

Co tedy říci závěrem? I přes nepříliš pěkné počasí (zima, vítr, sníh) a poněkud netradiční zpáteční cestu se výprava celkem vydařila. Alespoň mně se líbila. Všichni účastníci mi udělali radost; Kachna a Rychlonožka svou vydatnou organizační pomocí, oba Honzové se výborně vypořádali s vůdčí rolí během her (jen počkejte, rádcové z vás budou co nevidět) a všechny Pandičky zvládly nejen vše, co se po nich chtělo, ale navíc i sprintovat na vlak v plné polní, čímž ukázaly, že jsou to fakt borci. No a já jsem se alespoň naučila užívat mobilní telefon...

- zapsala Magda