Před čtvrtou hodinou jsme se sešli před klubovnou ve složení Rarach, Honza L., Puntík, a Klárka, na Dejvické se k nám připojila naše dejvická sekce čili Rychlonožka, Karkulka, Verča a Snoopy a už jsme si
to svištěli metrem na Roztyly, kde se k nám připojila Tereza (moje
spolužačka), jejíž objekt jsme se chystali využít. Cesta tam proběhla
bez problémů (narozdíl od cesty zpátky, ale o tom až níže) a v pět
hodin jsme už stáli i se všemi věcmi (málem dokonce s jedním báglem
navíc) na náměstí ve Zruči a hleděli směrem k zámku, pod nímž se krčil
(a rozpadal) "náš domeček". Jenom jsme složili přetěžké bágly z našich
zad, ani jsme nevybalovali a rovnou jsme se vydali na průzkum okolí,
konkrétně do zámeckého parku. Ten jsme si důkladně prohlédli a také
jsme si tam zahráli na honěnou a "škatulata, hejbejte se". Pak už se
začalo stmívat, a tak jsme se otočili zpět k domovu. Na náměstí už na
nás čekal Cvrček, kterého přivezli rodiče rovnou ze školy v přírodě.
Mezi vybalováním a večeřením jsme stihli důkladně prozkoumat celý dům,
včetně rozlehlé půdy. Na té jsme nalezli dopis od, našich starých
známých - Bratrstva baziliščího štěku čili Brabaště. Kolem půl deváté
si to přifrčeli Jiřík a Kachna a naše výprava byla konečně kompletní.
Večer jsme ještě trochu hráli na kytaru a četli příšerně dlouhou
pohádku O třech zakletých psech.
tupé údery, jekot, zase smích, rány, dupání, nadávky a směs dalších
těžko identifikovatelných zvuků. Stále jsem se pokoušela tvářit, že
spím. Najednou mi na břiše přistálo něco podivného, mělo to aspoň
dvacet kilo a začalo to po mně skákat. V zápětí se přidalo další,
které rajtovalo po mých nohou. To mě přece jen donutilo otevřít oči.
Pohled na rozjařeného Cvrčka a Raracha (možná to taky byla Puntík nebo
Verča - nepamatuji si přesně v jakém pořadí po mně skákaly) mě dovedl
k jasné myšlence: "Ty děti je třeba především pořádně utahat!"
V půl deváté už jsme byli všichni po snídani a děti šmejdily po domě
a hledaly bílé lístky. Našly také další dopis od Brabašťů (na záchodě),
podle kterého jsme se měli rozdělit na dvě skupiny; skupina č. 1 -
velké holky (Kachna, Rychlonožka) a vedoucí - měla hledat zprávu na
nádraží, zatímco na skupinu č. 2 - ostatní, čili Pandičky a Honzové -
čekala zpráva u nějaké Mařky cestou na zámek. Zajímavější byla
přirozeně trasa druhé skupiny. Vedla po šipkách a jiných značkách a
bylo na ní spousta zpráv s úkoly. A tak děti sháněly razítka v
obchodech, hrály si s létajícím talířem, hledaly kolíčky, zjišťovaly
odjezdy vlaků, skákaly, nosily se, počítaly cihly, stavěli věžičku z
kamenů, měřily azimuty, skákaly panáka, stavěly pagodu, počítaly
špejle, hledaly věci, které nepatří do lesa a spoustu dalších věcí.
Posledním úkolem bylo nalézt zakletou Kachnu s Rychlonožkou a
vysvobodit je (musely jim políbit koleno a zaštěkat). Cesta by nebyla
až tak dlouhá, kdyby z ní děti nesešly a neudělaly si asi
tříkilometrovou zacházku. Celou dobu také střídavě sněžilo a byla
docela zima, přesto však děti vše zvládly a vrátily se asi v půl
druhé, pěkně vyhládlé, ale celkem spokojené. Poslední dopis od
Brabašťů byl ukryt opět v domě a stálo v něm, že pro nás mají
Bazilišci nějaké překvapení, ale že nejprve musíme získat kouzelná
slova. Získávali jsme je během odpoledne a večera a bylo jich celkem
šest. Jedno jsme dostali za vymyšlení příběhu ze slov a namalování
obrázků, další dvě byla po písmenech rozepsána a poschovávána na
půdě, čtvrté jsme museli chytit zpaměti v prohozené morseovce, páté
bylo zašifrované na plotě a písmena šestého jsme získali kapáním
vosku na vyznačené body. Kromě toho jsme opět strávili asi dvě hodiny
v zámeckém parku, kde jsme se vyblbli při schovce a hlavně sardinkách.
Odpoledne nás také opustila Tereza, která se musela vrátit do Prahy.
Večerní kuchařský experiment zužitkovat zbylé těstoviny od oběda tak,
že se smíchají s gulášovou polívkou, se příliš nevydařil, i když
někteří to jedli, většina však dala přednost večeři studené. No a
vyvrcholení dne nastalo v devět večer. Při větrání přilítla oknem
vlaštovka se zprávou od Brabaštu. I přes protesty některých jedinců
se nakonec všechny děti zachovaly podle dopisu a vydaly se společně
směrem k zámku. Atmosféra zámeckého parku byla tajemná, foukal vítr a
ze zahrady se ozývaly podivné zvuky. A do toho všeho stály naše děti
ve vypuštěné fontánce, držely se za ruce a odříkávaly společně
prapodivná nesmyslná slova. Nakonec se ještě ozval z křovin
"vlkodlačí" skřek, no prostě nádhera.
Předtím se ale ještě přihodila jedna velmi důležitá věc; přišel nám
totiž dopis. A nebyl to jen tak obyčejnej dopis, byl to dopis od
Mlezivoura Beztěla, ředitele Kouzelnické školy Pihatec, ve kterém nás
pan Beztěl zval k letnímu studiu na této škole. Dopis (můžete si ho
prohlédnout na nástěnce) samozřejmě vyvolal vlnu nadšení a také
spoustu otázek. Odpovědi na ně se jistě dozvíme v brzké době. Ale je
třeba říci, že Brabašti se tentokrát fakt vytáhli.
Po poledni jsme dorazili do Kutné Hory, kde jsme se nejprve naobědvali,
a pak jsme se vydali parkem směrem k chrámu sv. Brambory. V parku jsme
si zahráli pár her, a pak si děti odhlasovaly, že jim Brambora stačí
z dálky a že k ní vůbec nemusejí. Tak jsme se vydali do centra, kde
jsme hráli hru na pašování. Při té příležitosti jsme zjistili, že
kutnohoráci jsou pěkní suchaři, neboť skoro nikdo z nich nebyl ochoten
odnést lísteček k morovému sloupu. A pak jsme se již vydali na vlak.
Hlavní nádraží v Kutné Hoře je vzdáleno necelé tři kilometry od centra,
my jsme však měli celkem dost času, hodinu a čtvrt. No jo, zas tak moc
času to ale zas nebylo, zvlášť když někdo jde špatnou cestou…
Kamenem úrazu byl fakt, že jsme se s Jirkou od dětí oddělili,
Jirka šel pro auto a mě zlákaly otevřené Potraviny, v kterých jsem
chtěla nakoupit něco na cestu. Děti jsem poslala napřed pod vedením
velkých holek, že je za chvilku doženu. Nedohnala, neboť jsme šli
každý jinou cestou. Já tou správnou a nejkratší, neboť jsem už v
Kutné hoře byla, a děti zvolily cestu poněkud netradiční (někdo jim
špatně poradil), což poněkud ovlivnilo náš návrat do Prahy. Zkrátka a
dobře, vlak jim asi o pět minut ujel, a to i přes hrdinský výkon, který
všichni účastníci podali, když poslední úsek cesty běželi i s ranci
(všichni si zaslouží velké uznání, byli fakt dobří, škoda jen, že to
nevyšlo). No a tak jsme strávili hodinu v pěkně kutnohorské čekárně,
kde jsme si dali horkou čokoládu (alespoň malá odměna) a nacpali se
těma osudnejma houskama. To však ještě nebyl konec útrap spojených s
naším cestováním. Při přestupu v Kolíně jsme totiž nastoupili do
špatného vlaku, který sice jel do Prahy, ale po jiné trase a trvalo
mu to o třičtvrtě hodiny déle. Nakonec jsme v pozdních večerních
hodinách skutečně dorazili do Dejvic, sice s více než dvouhodinovým
zpožděním, ale přece.